Během mých cest po planetě Zemi jsem častokrát navštívila místa, na kterých byla cítit jedinečná energie. Obecně se tam člověk prostě cítil tak nějak dobře a vše kolem se zdálo být harmonické. Na těchto místech byla často naměřena velice silná pozitivní energie, neboli množství negativních iontů. Pokud se mi poštěstí určitě bych se na ta místa jednoho dne ráda vrátila.

Která místa to jsou?

Monastir Ostrog - Montenegro

Je to například Monastir Ostrog v Černé hoře..tenhle už na pohled jedinečný klášter ve skále nás překvapil hned několika fakty.

Na to jak se všude vybírají poplatky za všechno, tak tady nechtěl nikdo peníze ani za parkovné ani za vstup..když jsme se vyškrábali nahoru, zjistili jsme že toto poutní místo zdejší poutníci berou sakra vážně.

Připadali jsme si mezi těmi davy spícími na matracích před klášterem, líbající každý kámen a křižující se na každém kroku, trochu nepatřičně.

Tento pocit se ještě víc zintenzivnil, když jsme vstoupili omylem do místnosti, kde jakýsi otec Fura (vážně tak vypadal) dával zřejmě požehnání. My neznabozi ale netušili, jak se v takové situaci zachovat. Před námi nikdo nebyl a tak jsme neměli žádnou předlohu. Já jsem bohužel vstoupila do místnosti jako první a už nebylo úniku.

Otec fura z nás musel být dost nešťastný a kdybych mu rozuměla, tak určitě říkal něco ve smyslu „100krát přeříkat otčenáš“, jinak si nedovedu vysvětlit, že mě po té, co mi pokynul, at kleknu, asi 10x „vybičoval“ jeho křížem (nikomu jinému to nedělal, jak jsme později zjistili).

Až na tuto tragikomickou scénu jsme se ale na tomhle místě cítili vážně moc příjemně a rozhodně ho doporučuji navštívit. Stojí to za to! Jenom nevstupujte do místnosti, kde je otec Fura!

Pevnost Gingee - jižní Indie

Před dvěma roky jsme v jižní Indii během naší týdenní skůtr tour narazili, na moc zajímavé místo. Bohužel nám běžel čas a museli jsme se vracet, tak jsme se nemohli zdržet déle, ale tady by to příště stálo za to pobýt déle.

Ono tady vlastně nic moc extra není. Vlastně tu až na pár místních není ani živáčka, což na přelidněnou Indii je vážně výkon a dokonce ani nikde nikdo nechtěl zdvojené vstupné, vlastně překvapivě žádné vstupné. To bylo ještě více zarážející.

Jedná se o pevnost Gingee, která vznikla někdy v 9 století a pak byla využívána pro různé účely..tedka ji zkoumají archeologové. Jedná se v podstatě o vícero takových kamenných nádrží s vodou s různými kamennými artefakty kolem.

Působilo to na vyprahlou Indii jako oáza, proto to v nás zanechalo asi i tak hluboký dojem. Ten podpořila ještě naše setkání s místními. At už to byli lidé nebo opice.

Rozhodli jsme se, že pod jednou ze skal přenocujeme. Mimochodem snad nejhorší noc z celé výpravy, v uzavřeným stanu měl člověk pocit, že se udusí a usmaží a v otevřeným, že ho sežerou komáři za živa…do toho jsme poslouchali opičí tlupu, kde evidentně došlo ke konfliktu a patřičně to dávali najevo..trnula jsem, kdy přijdou do konfliktu s námi. To se díkybohu nestalo.

Štěpi šel ale ráno vykonat potřebu a vylekal ho jeden opičák, který na něj vykoukl. Když se Štěpi vracel z lesa se slovy „Niki, vedu návštěvu“ a opičák si to vesele hopsal před ním, trochu jsem u našich rozložených věcí znejistěla. Moc dobře totiž vím, jaké to dovedou být zlodějky. Opičák to měl ale zjevně na háku, když nás zkontroloval, hodil šipku do lesa a pokračoval si ve svým směru.

Další „opičák“ nás potkal před branami pevnosti. Lezl po ní a když nás uviděl seskočil dolů a strašně se s námi chtěl vyfotit. Každému nám do ruky vecpal mačetu a pak se s námi rozloučil..na takové lidi člověk vzpomíná mnohem raději než na ty, co z něj na cestě akorát jen tahají peníze.

TiruvanMalai - posvátná hora Arunačala

Další zajímavé místo na naší skůtr tour po jižní Indii bylo Tiruvanmalai. Tohle místo na nás zapůsobilo svojí energií a lidmi. Strávili jsme tu 2 dny. Navenek je to v podstatě rušné indické město jako každé jiné, když se ale člověk podívá lépe uvidí velkou koncentraci indických „duchovní“ v oranžových barvách.

Většina z nich obchází horu Arunačalu, která je právě tím posvátným místem. Právě tahle hora v sobě má vážně nějaký zvláštní druh energie, který jsme jasně vnímali i my. Prostě se tam člověk cítí příjemně. Divili byste se, že i ve 40C vedru a v prašném prostředí se tenhle pocit i tak projeví a to docela výrazně!

Pod Arunačalou se nachází klášter, kde jsou místa obsazená i pár let do předu. Komu se sem ale přeci jen podaří dostat, rozhodně to není pobyt na pár dní nebo týdnů, spíš měsíců. Tohle místo vlastně „proslavil“ zdejší Guru Ramana Maharaši.

Bohužel jsme narazili i na pár takových falešných guru, co se jen vtírali a čekali, kdy z nás vytáhnou nějakou tu kačku. Zřejmě myslí, že západáci jsou úplně natvrdlý a nevycítí faleš.

Pak jsme ale potkali pár „opravdových“ guru, kdy je člověk pozná už jenom pohledem do očí a úžasným úsměvem na pozdrav a rukou na srdci. Tak dodají člověku energii z příjemného setkání a pokračuji dál nezištně ve své cestě. Čest takovým lidem!

Valle de Capao, Chapada Diamantina - Brazílie

Do Vale de Capaa jsme se dostaly s mojí kamarádkou Jančou docela náhodou. Chtěly jsme navštívit Chapadu a když jsme se o tom zmínily mému brazilskému kamarádu, žijícím v Salvadoru, říkal že musíme navštívit Vale de Capao.

Žije tam jeho kamarád Pico a moc rád nás za trochu rýže a fazolí „ubytuje“. Znělo to jako skvělá příležitost.

Pico akorát neuměl anglicky ani slovo, takže jsme zase často skončili u mého oblíbeného „sisi“. Čili přitakávání, že hrozně rozumím, co mi chce sdělit, zatímco jsem neměla páru o čem mluví. Zachránila nás až technika v podobě Google Translatoru.

Vale de Capao je jinak moc příjemná hippie vesnička, kde se sdružuje hodně takových těch esoterických a přírodních lidí. Obecně se tam ale člověk cítil příjemně, i když není třeba ani jedno. (My jsme s Jančou tak napůl od každého trochu, ale fanatici rozhodně né 🙂

Kolem vesničky se nachází veliké množství vodopádů, takže na treky po okolí ideální místo.

Ceu do Mapia, Amazonie - Brazílie

O Mapii jsem se dozvěděla náhodou od Igora Chauna. Zaujalo mě, že jsou otevření turistům a je s nimi možné rituálně užívat ayauhuasku.  To mě v roce 2012 hodně přitahovalo a cítila jsem potřebu si to zažít. Potom, co jsem přemluvila mojí kamarádku Janču, aby se ke mě přidala,  jsme mohly vyrazit.

O Mapii jsme nastudovala první poslední, ale samozřejmě jsme zjišťovaly většinu věcí za pochodu na místě. Samotná cesta na místo bylo velice náročná. Přesto ale že cesta tam a zpět nám trvala stejně dlouho jako pobyt na místě, musím říct, že to byl velice silný zážitek.

Po příletu do Rio Branca jsme se musely přesunout do Boca do Acre starším autobusem po hliněné děravé silnici. Tam jsme musely přespat v ne zrovna vábném prostředí a druhý den pokračovaly na kanoi do Mapie. Cesta na dřevěné kanoi nakonec trvala dva dny kvůli většímu množství vody.

V Ceu do Mapii žije komunita Santo Daime. Je to v podstatě mix mezi spiritismem, animismem a náboženstvím. Rituálně užívají při pravidelných ceremoniích ayahuasku. Měla jsem tu čest ji pít na jedné jejich ceremonii s nimi. Byl to silný zážitek, který není popsatelný slovy. Více o tom brzy v mé knize.

Používáním těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close