V mém mládí jsem si zažila 7 letou etapu, kdy jsem si užívala života na plno a věnovala se hodně paraglidingu. Když myslím naplno, myslím tím, že jsem se častokrát ocitla na hraně života a smrti. V dobách mé paraglidingové etapy se moji andělíčky opravdu hodně nadřeli. Sama nad tím vším kroutím hlavou, jaký to je zázrak, že jsem po těch sedmi letech létání neměla jediný vážnější úraz (vykloubené zápěstí nepočítám). Tolikrát jsem byla jen chlup od opravdové tragédie, že je to vážně s podivem.

Nehoda na cestě na Ranou u Loun

K prvnímu zásahu andělíčků, co si vzpomínám, muselo dojít někdy v roce 2010. Jela jsem létat na Ranou svojím pidi autíčkem Corsou. Nebyla jsem v té době kdovíjaký řidič. V tento den jsem ale výjimečně nebyla na vinně já.

Jela jsem opatrně několik metrů za autem, které na střeše vezlo přikurtovaný pingpongový stůl. Intuice mi napovídala, že se ten stůl nějak podezřele houpe a vzpomínám si, že jsem chtěla zastavit na benzínce a nechat ho kousek odjet. Jaksi jsem ale neposlechla a jela dál za tím autem. Velká chyba.

Kousek za benzínkou, auto najelo na menší hrbol a stůl se uvolnil a řítil se přímo na mě. V 80km rychlosti jsem to zcela instinktivně strhla do prava, abych nenajela do protisměru.

Načež jsem dostala smyk, auto vjelo lehce do protisměru, pak zase zpět a po boku se přesouvalo po silnici, až díky rotaci skončilo v pangejtu, a díky té rotaci s sebou zadek švihl o zem, tzn. že jsem se otočila na levý bok.

Už to pomalu vypadalo, že budu válet sudy, ale díky kopečku, který byl u toho pangejtu jsem se zase vrátila zpět.

Vše se mi v ten moment zpomalilo. Vůbec jsem nevnímala, co dělám. Vše probíhalo jakoby automaticky.

Když se auto narovnalo a zastavilo v té škarpě, sama jsem nechápala, co se stalo. Z rádia se ozývali na plný pecky Kabáti se svou písničkou „Jen jsem ztratil směr“.

Já seděla v Corse bez jediného škrábance. Auto na padrť, zadní okna vymlácená. Tímhle momentem si jsem 100% jistá, že to odmakali andělíčci.

————————–

Naštěstí pán auta od pingpongového stolu byl neuvěřitelně hodný. Zastavil a o vše se postaral. Auto mi zaplatila pojišťovna.

————————–

Vlastně jsem byla i ráda, protože jsem za pár měsíců odlétala na rok do Asie a peníze se mi hodili v ten moment více, jak auto 😊Prostě nakonec vše, jak má být.

Zřícení v Rokytnici nad Jizerou

Další šichtu měli andělíčci o pár měsíců po tomto zážitku. Bylo to v Rokytnici, kde jsem tehdy pracovala jako lyžařská instruktorka.

Vzhledem k tomu, že byla zima, delší dobu jsem nelétala. Křídlo jsem ale měla s sebou, pro případ dobrého počasí alespoň na slet. Jednoho dne jsem se dočkala.

Po práci jsem vyjela lanovkou na kopec, který už byl téměř prázdný. Podařilo se mi dobře odstartovat.

Moje nedočkavé já si chtělo, ale ještě ve vzduchu vyzkoušet nějaké hovadinky. Tak jo, zkusíme spirálu. Super rozhodnutí začátečníka na sletu pidi kopce.

————————–

Můžete hádat, jak to asi skončilo. Napovím. Padák zavěšený na lanovce (která díkybohu nejela), já s vyraženým dechem rozpláclá na zemi.

Podle toho, jak se vše odehrálo, jsem o chlup unikla kompresní zlomenině páteře (která je mimochodem u padáčkářů poměrně obvyklá). Vzhledem k tomu, že sjezdovka už byla liduprázdná, tak kdyby se mi něco opravdu stalo, tak tam ani není, kdo by mi pomohl.

————————–

Potom, co jsem se nadechla a oklepala, jsem šla ulovit pomoc alespoň ve formě žebříku a vyprostit křídlo.

Dostala jsem vynadáno od vlekaře, právem. Bylo to pro mě ale obrovské poučení pro příště a děkovala jsem těm mým andělským záchranářům, že jsem měla jen vražený dech a natažený krční sval.

Uvíznutí v mraku na Sumatře v Indonésii

Další zásah si andělíčci užili se mnou v Indonésii na Sumatře, kde jsem byla v rámci mého roční asijského výletu také létat s padákem.

Létalo se kolem jezera Maninjau a odpoledne se obvykle začínali stahovat mračna, která byla většinou na úrovni hřebene.

Někdy to byla jenom taková neškodná mlha a vypařující se vlhkost, jindy to mělo ale mnohem větší sílu a mraky nasávali, ačkoli se nejednalo o bouřku.

————————–

Jednoho dne jsem právě otestovala sílu těchto mraků. Problém ale nastal především v okamžiku, kdy se člověk dostal do té bílé mlhy a neviděl a jak daleko je od svahu a obecně ztrácel orientaci.

Tady do tohoto problému jsem se právě dostala já. A že to byl pěkný malér. Dolů to nešlo a každou chvíli hrozilo, že to naperu do svahu.

————————–

Nakonec jsem pod sebou zahlédla větve stromů. Po 15 minutovém zápasení s větrem a mrakem jsem měla jasno. Musím na zem a je jedno, jestli přistanu uprostřed džungle.

Po chvíli jsem se konečně zřítila do větví stromů. Díkybohu nebyly moc vysoký, byla to spíš taková bush. K mému překvapení se z ní po chvilce vynořila parta Indonésanů a začali mi pomáhat.

Během necelých 10 minut mě bleskovou rychlostí vyprostili, což bych já dělala půl dne a odvedli na cestu. Vůbec nevím odkud se tam vzali, ale byla jsem jim vděčná, tak jsem se jim také náležitě odměnila.

Zoufalost v Dominikánské Republice - Proč jsem vlastně přestala létat

Poslední padáčkářský zásah mých strážných andělíčků proběhl v roce 2014 v Dominikánské republice. Tento výlet nakonec vyústil také v to, že jsem se po 7 letech rozhodla přestat létat.

Stalo se tam několik důležitých momentů, které mi tak trochu napovídali, že je čas s tím přestat, nebo si už skutečně namelu hubu. V Dominikánské republice jich bylo více, ale ten nejdůležitější byl jeden.

————————–

Jakožto né úplný začátečník s pokročilejším křídlem jsem stála na startu a ptám se místního Tonyho, jak to vidí. Ze zadu se totiž hnala nějaká mračna, nicméně já se stejnak chystala jen na slet.

Vůbec nechápu, že jsem se v ten moment nespoléhala sama na sebe, ale na Tonyho, byt byl místní a znal to tam. Kdybych uměla vrátit čas, tak rozhodně neodstartuju, protože ten zážitek, co potom následoval, nebyl zrovna příjemný.

Pár set metrů nad přistávačkou mě dohnala tzv. hulava, tedy vítr před frontou. Ani s mým lepším křídlem jsem se nemohla prosadit do předu a začala jsem couvat.

Což představovalo opravdu veliký problém, protože ve zdejším údolí nebylo zelených ploch na přistání zrovna mnoho. Naopak, pode mnou se trčeli samé ostnaté dráty, elektrické vedení, palmy a betonové zdi.

Vítr se mnou mával tak, že jsem to neměla ani omylem pod kontrolou. Hlavou mi běželi představy, jak odváží kusy mého tělo zpět do ČR apod.

Několik metrů nad zemí obklopená všemožnými dráty a vysokými zdmi, jsem se nahlas rozeřvala a volala: „Andělíčci, jestli skutečně jste, tak mi teď pomozte“ Ječela jsem, brečela jsem a volala je. To bylo jediné, co jsem v ten moment mohla mít pod kontrolou.

Úplná zoufalost. Vlastně jsem to definitivně vzdala a uvědomila si, že tomu teď nekočíruju já. Pak došlo k něčemu, co si do teď nedokážu vysvětlit.

————————–

V hlavě mám střih a vůbec si nepomatuju, jak došlo k tomu, že jsem najednou byla na zemi, na jediném zeleném placu asi 5×5 metrů, křídlo přistálo asi 5 cm od betonové zdi a já přistála tzv. na baletku.

Bodejt by taky ne v tom šíleném větru, spíš ale hrozilo, že tam budou turbulence nebo, že budu couvat, nic z toho se ale nestalo. Už tam na mě čekali padáčkáři z druhé skupiny, kteří mě asi sledovali ze země. Pomohli mi sbalit křídlo, zatímco já se po přistání nervově zhroutila.

————————–

V tenhle moment, jsem vážně pomyslně zemřela. A se mnou zemřela i má potřeba dál létat. Po tomto zážitku, jsem se ještě několikrát dostala do vzduchu ale vždy přicházeli nějaké varovné signály.

Po půl roce jsem tedy po sedmi letech definitivně prodala veškerou výbavu a vůbec toho nelituju. Byla to fajn etapa, ale stejně tak jako je umění pro horolezce obrátit se před vrcholem, tak je umění pro padáčkáře včas přestat, než si skutečně namele hubu. Alespoň tak to vnímám já.

Používáním těchto stránek souhlasíte s používáním cookies. více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close